Termín diagnostika pochází z řeckého jazyka, vznikl spojením slov „dia“ a „gnosis“, což znamená roz-poznání[1]. Původně se tento termín využíval v lékařství. Postupně byl přenesen do mnoha oborů. Slovo autodiagnostika vzniklo spojením slov automatizace diagnostiky[2]. V technice motorových vozidel se převážně jedná o technickou diagnostiku. Úlohou diagnostiky je zjistit, jestli diagnostikovaný objekt funguje správně, a pokud ne, identifikovat rozsah poruchy či odhalit skrytou (latentní) poruchu a zjistit její příčinu.
Diagnostických metod technické diagnostiky, využívaných v automobilovém a dopravním průmyslu je velmi mnoho, od těch jednodušších např. měření emisí až po velmi náročné, jako je např. vibrodiagnositka, zkoumání materiálů, či diagnostice kvality maziv, atd. Nicméně tyto metody spadají spíše do oboru laboratorního měření a hlubšího studia. Nejdůležitějšími obory technické diagnostiky jsou: elektrodiagnostika, tribodiagnostika, defektoskopie, průmyslová radiologie, vibrační a hluková diagnostika a termografie[3].
Základní subjektivní diagnostickou metodou a prvním krokem diagnostiky vozu je použití vlastních smyslů. Je prováděn bez přístrojů, jen smyslovým vnímáním, např. vizuální zkouškou – barva výfukových plynů, zkouškou funkce – testovací jízda, poslechem běžícího motoru nebo hmatem, čichem apod. Tato metoda je založena na velmi dobré znalosti zkoumaného objektu, podložena dlouhou praxí. K této základní metodě a prvnímu kroku diagnostiky vozu neodmyslitelně patří i zákazníkova výpověď o příznacích poruchy a informace o historii technického stavu. První krok lze charakterizovat slovem anamnéza.
Základní rozdělení autodiagnostiky
Dle diagnostických metod se automobilová diagnostika dělí na sériovou, paralelní a funkční. Pro názvy paralelní a funkční diagnostika se praxi ustálil termín paralelní diagnostika, protože diagnostické postupy obou metod využívají především elektrodiagnostiku snímačů a akčních členů.
Pod pojmy sériová a paralelní diagnostika se skrývá celá řada nejrůznějších technik a především typů měřící techniky. Chce-li být automechanik dobrým diagnostikem, musí vedle nabytí praktických zkušeností, získat „hluboké“ znalosti o systémech a technologiích používaných v dopravních prostředcích. Samotné využití sériové a paralelní diagnostiky je vlastně „hračkou“.
Teoreticky lze technickou diagnostiku vozidel dělit dále na diagnostiku dílenskou, která zkoumá vozidlo jako celek, diagnostiku provozní, při které technik testuje jednotlivé konstrukční skupiny vozidla samostatně a diagnostiku výzkumnou, která probíhá nejen ve vývoji v automobilkách, ale i ve zkušebnách a laboratorních podmínkách.
Sériová diagnostika
Sériová diagnostika je založena na komunikaci s řídícími jednotkami, integrovanými v automobilu prostřednictvím diagnostického systému, respektive testeru, tj. diagnostického kabelu (interface) a diagnostického programu, instalovaného v osobním počítači, notebooku či tabletu. Více se o sériové diagnostice dočtete v samostatném článku sériová diagnostika.
Paralelní diagnostika
Paralelní diagnostika je založena na elektrických a mechanických testech jednotlivých funkčních částí a komponent vozidlového systému, prostřednictvím speciální měřící techniky. Takovou měřicí technikou může být například digitální osciloskop, analogový nebo digitální multimetr, stroboskopická lampa, analyzátor výfukových plynů – opacimetr, kompresiometr atp. Nástroje paralelní diagnostiky lze rozdělit v podstatě podle jejich funkce a použitelnosti.
Nejmocnějším nástrojem, z hlediska komplexnosti a frekvence použití, je osciloskop. Další informace o paralelní diagnostice jsou obsaženy v samostatném článku paralelní diagnostika.
Seznam zdrojů
- Diagnóza [online], poslední aktualizace 2. února 2015 14:07 [cit. 10. 1. 2016], Wikipedie. Dostupné z WWW: https://cs.wikipedia.org/wiki/Diagn%C3%B3za
- Zdeněk V. Kleinhampl. Diagnostika motorových vozidel 1. vyd. Bratislava: Alfa, vydavateľstvo technikcej a ekonomickej literatúry, n. p., 1978. 407 s.
- Marcel Kreidl, Radislav Šmíd. Technická diagnostika 1. vyd. Praha: BEN – technická literatura, 2006. 406 s. (senzory – metody – analýza signálu). ISBN 80-7300-158-6.
